A zas ta Lucie

Zdravím Tě, čtenáři. Nevím, jak tenhle svět blogování funguje, ale asi si chci nastavit vlastní pravidla. Jak už jsem psala, ráda Ti poodhalím kousek své duše. Proč? Protože věřím, že největší povzbuzení do života máme právě skrze lidi kolem. Jsme inspirováni hlavně lidmi, které máme blízko a známe je. Umíme si představit jejich příběh, protože ten náš je velmi podobný. Je nám známý a inspiruje nás nejvíce. Máme pocit, že je dosažitelný. Je uvěřitelný. Proto se s Tebou chci podělit o kousek toho mého. Protože jsem (ne)obyčejná stejně jako Ty. Nesu si své smutky i radosti, své lásky i ublížení.

Příběh se dá vyprávět z mnoha úhlů podhledů, s mnohým zabarvením, s různými detaily. Bude znít jinak, ale vlastně podobně.

Ten můj je o holce z malého města, která sní o tom, že jednou napíše knihu. O holce, která se umí radovat z maličkostí, umí se rozněžnit i nad sebehorším filmem, umí se smát, aniž by znala pádný důvod. O holce, která má ráda knihy, jejich vůni a jejich historii. O holce, která miluje vůni hlíny a chodníků po dešti. O holce, která miluje cestování, zvuk klavíru i klapání podpatků. O holce, která zažila ošklivý rozvod rodičů, ale i radost z mladšího brášky. Zažila jaké to je ztratit se a zase se najít. Zažila jaké to je být nalezena Bohem.

Vidíš? Věřím človíčku, že jsi našel alespoň jednu věc, kterou máme podobnou. A to je skvělé. Těším se, že ty věci budeme společně objevovat a vzájemně se povzbuzovat.

Tak na psanou příště ♥