A jsem tady zas♥

Ahoj človíčku. Chci se omluvit. Dlouho jsem nepsala. A mám k tomu důvody. Byla jsem dost v pohybu a vlastně jsem neměla moc prostoru se zastavit a zamyslet se nad tím, co se tentokrát skrývá za tou klíčovou dírkou.

Konečně jsem si našla čas se trochu zastavit a zamyslet se. V tom všem, co se teď kolem mě děje, je skvělé vědět, že existuje místo, kde se jakoby zastavil čas. Místo, kde mohu vidět všechno jako ve zpomaleném filmu. Místo, kde mohu své vzpomínky a prožitky zkoumat ze všech stran. Místo, kde můžu tancovat od jedné myšlenky k druhé. Je to moje luční království. Má oáza klidu. Máš ve svém srdci taky takové místo, človíčku? Pokud ne, vřele doporučuji. Je to skvělé místo pro setkávání se. A s kým? No přece se svým srdcem. A s Bohem♥.

A jak teď moje louka vypadala? Hodně barvitě. Stalo se toho ve mně tolik, že mám pocit, jakoby uběhl celý rok. Přitom to bylo pár týdnů.

Pořád vstřebávám a pořád se v srdci vracím tam. Do Albánie. Pořád z toho čerpám sílu, inspiraci, odvahu a lásku. Je to tak dávno už, přitom je to tak blízko. A mému srdci ještě blíž. Vracím se myšlenkami na to místo, kde jsem měla odvahu jít do nových věcí, ukazovat lidem světlo a jejich hodnotu. Vracím se tam, protože občas tady v tom svém malém pokojíku odvahu ztrácím. A občas si říkám, jestli se to fakt stalo. A ono se to stalo. A tak se z malého světýlka plápolající svíčky zapomenuté odvahy stává velké světlo lampy, které prosvítá z pokojíku klíčovou dírkou ven. Třeba až k Tobě, človíčku. Doufám, že až k Tobě.

Když tancuji se srdcem v dlani lučním královstvím dál, je tady ten velký a rozmanitý svět za velkou louží. Amerika. New York City. V srdci si odnáším z mé návštěvy tohoto města spoustu pocitů, vůní, setkání a pádů. Ale to si zaslouží vlastní příběh. To si zaslouží vlastní náhled skrze klíčovou dírku. To bude další článek, človíčku. Můžeš se těšit na mnoho fotek a mých dojmů z NYC. Tady jen malá ochutnávka.

Město mrakodrapů, světel a lidí.

Dneska jsem se v srdci nejvíce potkávala s přáteli. Starými, staršími, ale i úplně novými. Miluji, jak my lidi dokážeme být různí. A vlastně stejní zároveň. Pocházíme odjinud a každý jinam kráčí. Ale vlastně jsme všichni ze stejného místa. A všichni máme společný cíl cesty. Jen každý volíme jiný směr. Ale stejně nás to všechny zase svede dohromady. A to je to, co mám ráda. Na světě, na lidech, na Bohu.

Jsme spolu, i když jsme každý sám. A jsme sami, i když jsme spolu. Uvědomuji si, jak vzácný dar přátelství ve svém životě mám. Jsou přátelství, která vím, že vznikla v Nebi. A jsou tak jiná. Jsou tak intimní, tak jednotná v odlišnosti. Tak plná lásky, pochopení a odpuštění. Človíčku, dobře vol své přátele. A když je máš, drž si je. Jsou tvým nebeským darem. Buduj je. Miluj své kamarády. A ukazuj jim svou Lásku. Vděčnost. Pokoru. Zranitelnost.

Je nádherné být pochopen. Nádhernější je být milován za to, jaký jsi. A největší vítězství?Být milován i přesto, jaký jsi. To je Láska. To je Bůh.

Človíčku, vracím se a zároveň jdu dál a TEBE chci vzít s sebou. Půjdeš se mnou?

Pojďme společně zkoumat luční království našich srdcí, zrcadlový svět našich myšlenek a užít si jízdu na horské dráze našich emocí.

Poletíme letadlem do mračen zážitků, poplujeme lodí po (proti) proudu naší fantazie a projdeme se po cestě minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Projdeme se životem. Spolu.

Ale vlastně každý sám.

Potkáme se.

Rozejdeme se.

Ale půjdeme.

A na konci se opět shledáme. A na to už se těším. Tak na viděnou♥

A můžeme se potkat třeba u lampy. Protože lampa je světlo. Světlo je naděje. A směr.