New York. Město snů? (1)

Ahoj človíčku. Dneska to bude asi o něco delší. A víš proč? Protože se spolu vydáme na cestu. Nebudu Tě pouštět jenom klíčovou dírkou, ale vezmu Tě jako parťáka. A kam, že se to vydáme? Za velikou louži. Letíme spolu totiž do New York City. Města plné mrakodrapů, světel, vůní, lidí, hudby, žlutých taxíků, turistů a splněných snů. Nebo ne?

Jako ty výhledy? Ty mi vzaly dech. Jak ty schody, tak ta nádhera!

Nevím vlastně moc jak začít. Je to Amerika. New York nikdy nebylo moje město snů. Chtěla jsem ho navštívit, ale spíš z takové té mojí zvědavosti, než že by to byl můj sen.

Chtěla jsem si zažít, že sedím v kavárně a někdo mi dolévá teplou kávu kdykoliv, kdy se mi vyprázdní hrnek. Stalo se! A fakt se to děje! Člověk si sedí, snídá a povídá si a čas od času přišel chlápek s kafem a dolil mi hrnek. Mňám!

Snídaně v NYC stojí za to. A kotel kafe je prostě láska♥

Chtěla jsem ochutnat americkou snídani a ty jejich stánkové jídla. Chtěla jsem vidět ty výhledy, procházet se po Broadway a zpívat si, že jsem ve městě, které nikdy nespí.

New York a jeho zářící hvězdy.

Ale asi bych to měla říct trochu popořadě co, človíčku? Tak tedy pojďme.

Letěla jsem s mamkou (tak proto budu používat tvrdé y, tak aby ses mi nesmál, človíčku). Byl to hodinově dlouhý let, ale uteklo to. Tip pro Tebe človíčku, pokud poletíš Norwegian, vezmi si s sebou svačinku nebo si připlať jídlo. My měly trochu hlad po těch 6 hodinách v letadle. Druhý tip pro Tebe. Pokud poletíš přes Dublin, ušetříš si tím imigrační kontrolu v USA, protože ji budeš mít už v Irsku. Alespoň my ji měly. Dost nás to překvapilo a vlastně i vystrašilo. Letěly jsme na Stewart airport, takový větší rodinný domek s příletovou halou. Z letadla jsme si šly rovnou pro kufry a pak hned na autobus do centra. Tip pro Tebe, človíčku. My jsme tam letěly na přelomu února/března, tak jsme neměly moc turistů a to bylo super. Akorát jsme podcenily počasí. Byla tam zima. Tak deset pod nulou.

Na NYC se mi líbilo, že je celkem jednoduchý na orientaci. Alespoň Manhattan, kde jsme trajdaly většinu času. Je to jako šachovnice. Nemáš se tam kde ztratit, človíčku. Jen musíš vědět, jestli jdeš nahoru nebo dolů. A orientuješ se podle čísel. To mi tady (u nás) trochu chybí. Chybí mi tady Avenues a Streets. Ale co, zase tady máme jiné přednosti a dominanty.

Canal Street je top ulice Chinatownu. Že by něco naznačovali? Asi nee. Ale. Kdo ví?!

První večer jsme šly na Empire State Building. Řeknu Ti človíčku, to byly výhledy. Stála jsem tam a měla jsem celé město jako na dlani. Nikdy jsem neviděla tolik budov, takový ruch ulic a tolik lidí. Má to něco do sebe a chápu, že to je srdeční záležitost.

No, druhý den jsme vyrazily na Liberty a Ellis Island. A tady jsem začala chápat, co všechno představovala Socha Svobody pro ty tisíce přistěhovalců, kteří sem připlouvali hledat svůj sen, začít nový život. I když je paní Svoboda menší než jsem čekala, její majestátnost se nedá popřít. Byl krásný den, chlad se mísil s vůní vody ve vzduchu. Svoboda. Slovo, které se dnes skloňuje v každé druhé větě, ale víme vůbec co to znamená? Umíme si jí vážit? Umíme s ní nakládat? Máme to, za co lidé v minulosti pokládali své životy...a na takovém místě jsem si znova uvědomila, jak jsem požehnaná životem, který mám. Nešlo o to modré nebe nad hlavou, ani o tu vůni, která se nesla vzduchem. Ani o to, že jsem byla v Americe. Nešlo vlastně ani Sochu Svobody samotnou. Šlo o ten moment. O ten moment, kdy se v mé hlavě setkala minulost a přítomnost. O ten pocit, že mohu stát tam, kam se jiní nedostali a kde se sen tolika lidí rozplynul. Cítila jsem tak malá, ale velká zároveň. Malá proto, že před mým zrakem byla dominanta minulosti a velká proto, že jsem tam mohla stát. Tak jako ty tisíce lidí přede mnoha lety. A další tisíce lidí, kteří tam ještě stát budou.

Díky, že jsi dala tisícům lidem novou šanci na život.

A teď se Ti musím přiznat, človíčku. Tady jsem se zamilovala. Pohled na Manhattan mi prostě vzal dech. A ne jednou. Vidíš tu oblohu? Vidíš můj vítr ve vlasech? To byl den!

Manhattan na dlani♥

A víš, co miluju na všech městěch? Kavárny a knihkupectví!♥ Takže v NYC tomu nebylo jinak. Prolezla jsem několik knihkupectví a hledala poklady za malý peníz. A pár jich i našla. To mi dělá radost. Knihy♥ To je můj jazyk lásky, obdivu, pravdy a svobody.

Asi největší emocionální zážitek byl Memorial 9/11 a celé muzeum tomuto dni věnované. Nepamatuju si, kdy mě muzeum takhle psychicky dostalo. Ani Osvětim jsem tak neprožívala a to musím říct, že byl do té doby nejdrsnější a nejsmutnější historický zážitek. Človíčku, myslím, že by si tam každý měl zajít. Já rozhodně doporučuju. Je to kus světové historie. Ale připrav se, že Ti do smíchu moc nebude. Ve vzduchu visí mnoho otazníků, lidských osudů a nevyřčených slov, která zůstala jenom na záznamníku u telefonu...

...ale šly jsme dál. A šly jsme až tak daleko, že jsme se objevily na Brooklynském mostě. A tady mi NYC vzal dech podruhé. Ani nevím proč, asi mi tady zase došlo, že Bůh je věrný a plní naše prosby. Tancovala jsem si po mostě a kochala se mým nejoblíbenějším pohledem. Noční Manhattan. Zamilovala jsem si už ten denní, ale ten noční? Jako haló. Nejsem mrakodrapový typ, ale tohle mi prostě vzalo dech. Byl to nejkrásnější pohled. Snažila jsem se to zachytit na fotku, ale ta krása byla prostě nezachytitelná. Foukal studený vítr, pod náma jezdili žluté taxíky sem a tam. V dálce rozsvěcovala okna brooklynských domů a lidé si žili své životy. Jen já tam stála a koukala. Bez dechu. Jakoby se čas zastavil.

Ty světýlka v mých očích?♥

Přitom čas dál plynul. A my pokračovaly dál. Mým nejsrdečnějším zážitkem bylo, když jsem šla na Hillsong. Je to církev, ke které vzhlížím už několik let a stát na Manhattanu, v centru Hillsongu a poslouchat jejich chvály bylo naprosto ohromující. Víš človíčku, cesta do NYC byla mým tajemstvím s Bohem. Chtěla jsem vyzkoušet jeho věrnost a dobrotu. A proto, když jsem tam pak stála, tak to byl velice výjimečný moment mezi mnou a Králem. Pocit plný lásky, vděku a pokory. Cítila jsem, že mám v zádech obrovského a mocného Boha, který mě nenechá padnout. Moc bych Ti přála takový pocit taky zažít. Ať už v NYC nebo u Tebe v pokoji. A věř mi, ve Tvých zádech stojí velký Bůh. Jen ho občas přehlížíme.

Hillsong mě uvítal s otevřenou Boží náručí♥

Tak a jelikož se žádná cesta nemá přehánět, tak pro dnešek končíme, ano? Na zbytek cesty Tě vezmu zase příště. Doufám, že sis cestování se mnou užíváš, ráda Tě vezmu i na mé další cesty.

Zatím se měj a pas měj nachystanej! Ozvu se brzy!