Osobní zpověď

Ahoj človíčku. Tento článek píšu na nádraží, na letištích v Evropě a v albánské kavárně. Ano, doletěla jsem do Albánie.

Albánská kavárna

Jsem tady kvůli konferenci o leadershipu, kde budu skupinu mladých vzdělávat v tématech seberozvoje a vedení lidí. Mám tahle konference ráda. A hodně. Ptáš se proč? Kvůli lidem. Je to pro mě zatím nejlepší způsob, jak poznat (do větší hloubky) více lidí a jejich příběhy. Je to cesta inspirace a inspirování. Je to cesta, kde se srdce spojují do společného tlukotu. Do jednotného rytmu.

Když jsem se připravovala na tuto konferenci, chtěla jsem lidem i něco předat. A aby se to stalo, musela jsem se zastavit a přemýšlet i nad sebou. A nad tím, co to znamená pro mě osobně. A tady nastal menší zásek.

Znáš to pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa? Tak já jsem ta kobyla, človíčku :D Povzbuzuji lidi, aby měnili své životy a stavěli se před výzvy a sama někdy uhýbám a zůstávám ve své pohodlné posteli a bublině, která mi vyhovuje. Jistě. Jak jinak.

A pak jsem smutná a zklamaná, Jak sama ze sebe, tak i z toho, že plýtvám tak drahocenným časem a vždycky mě dovede k úžasu, jak moc mě Bůh miluje, že mi to odpouští. Každý nový den.

Nedávno jsem oslavila své 24.narozeniny. Úplně se lišily od těch předešlých. Došlo mi, kolik už to je. A tak jsem šla do lesů a děkovala Bohu za ten dar života. Protože On je ten, který mě tak stvořil. On do mě vložil dary a talenty. A On čeká, až je začnu využívat. A já fakt chci. Ale občas jsem prostě líná. A pohodlná. Vím, že v tom potřebuji pomoc. A tak se modlím.

Bože, prosím zbav mě té lenosti a veď mě k naplnění mého potenciálu, který jsi do mě vložil. Ty víš, že prokrastinuju, a pak toho mám moc a mám hlavu všude, ale srdce nikde. Potřebuju Tě. Vím, že mě z toho dokážeš dostat.

Tak, teď jsi človíčku viděl, jak to občas za tou klíčovou dírkou u mě v pokoji vypadá.

Ale chci psát o něčem jiném. Chci se vrátit k těm narozeninám. Lidi, co mi přáli k narozeninám a znají mě, tak mi psali osobní blahopřání. A v mnoha věcech jsem si uvědomila, že věci, které já vnímám jako obyčejné, tak jiní vnímají jako obrovský dar. Sama sebe jsem zarazila v tom, že tyto dary nevidím a nevnímám. Že to potřebuji slyšet o jiných, abych si to uvědomila.

Proto Tě chci, človíčku, povzbudit. Poslouchej, co Ti lidi říkají, čeho si na Tobě váží, protože to může být jeden z tvých talentů. Pak už jen stačí se naučit tyto talenty vnímat a používat je pro druhé. Také se to teď učím. Učím se vnímat světlo, které ve mně lidi vidí. A učím se zářit pro ostatní.